|
Vznik místního JZD Do historie naší vesničky patří i vznik místního JZD, založeného v roce 1958. Tím začala doba odevzdávání veškerého skotu i strojů do společného majetku. Inkoustovou tužkou na linkovaném papíru vytrženém ze sešitku a bez razítka bylo napsáno, cituji: "Zápis o přijetí": JZD V Labouni přejímá dnem 1. 1. 1958 do společného hospodářství od svého člena (např. z domu č. p. 15) následující živý inventář. Plán: skotu 4, z toho krav 2 ve stáří 9 let, 1 jalovici ve stáří 1 rok a 1 jalovičku starou 4 měsíce, a dále pak elektromotor 8HP a novou mlátičku." Začalo se tedy se stavbou nového kravína, aby se mohl všechen skot ustájit. Stavělo se svépomocí, nejen družstevníci, ale i ostatní obyvatelé, kteří pracovali mimo vesnici. Nelze vynechat ani ženy bydlící ve vesnici, i ony míchaly maltu, vozily kolečka a dokonce pokládaly na střechu tašky.  Tím se rozjela živočišná a rostlinná výroba. Většina mužů pracovala se zemědělskými stroji, které se tehdy taky musely odevzdat do společného majetku. Ženy obstarávaly dobytek v kravíně, krmily, shrnovaly hnůj, čistily krávy, aby byly připravené na dojení. Nastupovaly do kravína už ráno už ve tři hodiny, aby stačily všechny práce a hlavně dojení mléka, pro které pravidelně ráno přijela cisterna. Když se vrátily z práce, většinou musely dopoledne trhat"křástí", to znamená otrhat okolní listy z cukrové řepy jako krmivo pro dobytek. Zbytek se pak na podzim odsekával od bulev, které byly odváženy do cukrovaru v Kopidlně. Odpoledne se opět vracely do kravína obstarat všechno stejně jako ráno.  V době žní muži obsekávali kraje pole. Za nimi jel takzvaný odkladač, který sekal a rovnal obilí do pravidelných řad. Všichni ostatní včetně dětí nabírali srpem svazek obilí, ze slámy ukroutili povříslo a svázali do snopů, které se stavěly do mandelů. Nakonec přijel traktor a vidlemi se nakládaly a odvážely do stodol. Pak nastoupily mlátičky oddělující zrno padající do připravených režných pytlů. Pomalu, ale jistě, se objevovaly nové stroje usnadňující všem družstevníkům hodně práce. Když bylo z polí sklizeno a vše připraveno na další rok, pořádaly se "dožínky". Uvil se věnec z obilí, ozdobil mašlemi, všichni se nastrojili do svátečních šatů nebo krojů. Procházelo se celou vesnicí, kde se na dvorcích tancovalo a samozřejmě nechyběla ani kořalka. Musíme se také zmínit, že se pořádaly takzvané tancovačky při pouti vždy první neděli po 14. květnu a posvícenské v polovině září.  V zimních měsících se pořádaly "výročky". Ženy pekly koláče, sladké dobroty. Muži zapíchli nejedno prasátko, aby se rok ustavičné práce oslavil a užil. Na závěr vyplatil předseda družstevníkům dobírku. V novém roce se pak pravidelně pořádaly maškarní plesy, kdy v odpoledních hodinách všechny masky procházely vsí a opět nechyběl v každém domě taneček s hospodyní a nějaké to štamprdlátko.  Další vesnickou zábavou byly plesy hasičů, Červeného kříže a všichni si užívali trochu toho oddechu. Nikdy nechyběla tombola, do které přinesla každá rodina cokoli z přebytků své domácnosti. Vpůlnoci se losovalo. Každý vyhrávající si odnesl domů nějakou z cen. Stávalo se, že výherce si odnesl i to, co sám věnoval. V zimě se pořádaly dokonce i návštěvy divadel spojených s nákupem různých potravin a dárků na vánoční svátky. V dubnu se pálily čarodejnice, aby vyhnaly zimu. Sešli se všichni mladí. Zapalovali stará ometená košťata a vyhazovali je vysoko do vzduchu. Vždy se tu držela i pouť a posvícení, kdy se pořádaly taneční zábavy. Tak vypadal v té době život lidí na vesnicích. Dokázali nejen tvrdě pracovat, ale se i bavit a těšit z každého nového, co přicházelo. Připravili Strnadi Významná data a události z historie Sboru dobrovolných hasičů od jeho založení po současnost... Psal se rok 1908, kdy se v naší malé obci jednalo o založení hasičského sboru, ale pro nepochopení se tak nestalo. Založen byl až po vypuknutí dvou požárův roce 1911-1912 u p. Pekárka č.p. 30 a u pí Vaníčkové č.p. 29. Kronika a první zápis o založení Sboru dobrovolných hasičů v naší obci začíná dnem založení 17. 3. 1912, stvrzující podpisy psány ještě "brkem", cituji: a to panem Václavem Strakou - starostou zdejší obce Labouňské schválením jeho výboru. Ku sboru se přihlásilo 15 mužů činných a 15 přispívajících. Z nich bylo voleno: Jos. Valenta - velitel, Frant. Rozkovec - předseda, Frant. Kořínek - podvelitel, Frant. Meloun - jednatel, Karel Svoboda - zbrojmistr. Připomeňme si tedy nejvýznamnější události sboru od tohoto data. Citováno z kroniky: "První pořádaná schůze byla o pořízení parádního stejnokroje. Druhá schůze byla pořádána o vypůjčení peněz na stejnokroj. Při třetí schůzi bylo jednáno o vyjití na pohřeb panu Frant. Svobodovi do Bartošova. Při čtvrté schůzi bylo jednáno o pořízení odznaku. V páté schůzi bylo jednáno o vyjetí na sjezd do Knížnic. V šesté schůzi se jednalo o vyjetí na slavnost hraběte Frant. Šlika. V sedmé schůzi se jednalo, zda-li sbor se zůčastní okrskového Sokolského cvičení v Jičíněvsi. Při osmé schůzi se jednalo o seřízení plesu Sboru dobrovolných hasičů v Labouni. V deváté schůzi se jednalo vyjití na ples Sboru dobrovolných hasičů ve Pšovsi. Při desáté schůzi bylo jednáno o zřízení divadla. V jedenácté a dvanácté schůzi bylo jednáno vyjíti na pohřeb p. Lachmanové a p. Bernému. Ve třinácté schůzi bylo jednáno zúčastniti se průvodu o pouti Svatojánské. Ve čtrnácté schůzi bylo jednáno vzdání se přátelů Josefa Valenty, velitele a Františka Rozkovce předsedy." Tak je psáno na první stránce této kroniky. Dne 17. 9. 1913 koupila obec od fy. Stratílek z Vysokého Mýta na tu dobu pěknou a spolehlivou ruční čtyřkolovou stříkačku. V témže roce postavila obec pro stříkačku kolnu na obecním pozemku u sochy sv.Jána. Sbor dobrovolných hasičů vyjíždí poprvé k požáru dne 15. 1.1914 do Drahoraze k p. Doušovi. Bylo to za velikých mrazů a hadice zamrzaly. Po vypuknutí 1.světové války odchází z místního sboru 13 mužů, kteří museli narukovat. Činnost sboru je ochromena a do skončení války téměř zastavena. Založením Československé republiky se zase činnost hasičů rozjela. Téměř každým rokem hořelo, takže se zůčastňovali všech požárů ve vsi i širokém okolí. Ještě v témže roce hořelo v naší obci 19. 3. 1914 u p. Valenty č.p. 21 a u p. Běliny č.p. 31.  Další požár v obci vypukl v roce 1931 u p. Valeše č.p. 30. V roce 1934 se hasilo up. Jos. Pánka č.p. 16, u J.Běliny č.p. 42 a u Fr. Čapka č.p. 11. Následují další schůze jednající převážně o účasti na dalších pohřbech, přijímání nových členů, jmenování zábavního výboru, konání plesů a maškarních bálů, starání se o veškeré hasičské náčiní. V protokolu schůze ze dne 6. 3. 1935 se konala oslava na počest T. G. Masaryka, kde se zpívali národní písně. Dostaname-li se do roku 1935, dne 6. 6., zůčastnili se hasiči slavnostního odhalení pomníku v Žitětíně, kde se zůčastnilo 14 členů. 6. 2. 1936 se na schůzi jednalo za sanitární červený kříž, kde se zúčastnily 3 ženy a začaly chodit do sanitárních kurzů. Sepsaný protokol ze schůze dne 23. 2. 1936 obsahuje dotaz bratra Jos. Zikmunda, by se pořídily pláště členkám od sanity, což bylo schváleno. Dne 9. 2. 1937 na počest 25-ti letého trvání sboru podává náčelník návrh na odpolední slavnost, při které by se mohl vykonat slavnostní slib hasičů a nebo sehrání divadla. Datum byl schválen na 7. 3. 1937. V témže roce se projednává v obecním zastupitelstvu stavění požárních hlídek. V zápise ze dne 29. 5. 1937 se mluví o o založení "žatstva" a byl dán návrh na objednání látky od firmy Patočka Kopidlno. Na župní sjezd hasičský v Jičíně byl odsouhlasen příspěvek pro každého člena bez rozdílu ve výši 10,- korun. Žatstvo dostane polévku, která se zaplatí ze sborové pokladny. Do této doby byly veškeré informace roznášeny členy sboru, později pak obecním poslem za odměnu 50,- korun za rok. Teprve 20. 12. 1937 se dávaly natisknout pozvánky nebo plakáty v tiskařském družstvu v Jičíně. V témže roce hořelo u p. Fr. Čapka, kde shořela stodola. Na zažehnutí vatry dne 6. 3. 1938 na rozkaz župy musí každý sbor tuto vatru zapálit. Zároveň byl dán požadavek na zvrácení jedné břízy v obecním lese. Cituji: "8. 5. téhož roku byl pozván na schůzi pan mistr krejčovský z Kněžic, který přišel udělat nabídku na přešití blůz za cenu 55-ti korun za jeden kus, ale že musíme počkat do zimy až bude mít volněji." Dne 18. 1. 1940 obdržel sbor od Zemské hasičské jednoty přihlášku: "Jelikož každý divadelní odbor musí býti členem divadelního ústředí, aby mohl divadelní činnost nerušeně dále konati, usneseno tedy přihlášku vyplniti a odeslati." Došli jsme na stránku s datem zápisu 31. 3. 1940, kde se poprvé objevuje kulaté razítko s nápisem Hasičský sbor v Labouni O. H. J. 19 - 1. První návrh na vybudování nové zbrojnice padl už na schůzi 18. 6. 1945, který přednesl zbrojmistr: "Usneseno, aby návrh tento se projednal v příští schůzi, jelikož je v dnešní době nedostatek materiálu." Místní hasičský sbor se usnesl na své schůzi dne 4. 1. 1946 , že provede po všech občanech na pomoc Václ. Langrovi v Liběšicích postiženého požárem. Budeme-li listovat dalšími stránkami, uvedeme nejdůležitější události v datech. V zápise ze řádné valné hromady konané dne 24. 2. 1955 se v této kronice píše už jako o Československém svazu požární ochrany. Dne 27. 1. 1957 se ujímá zapisování schůzí p. Zikmundová. Měsíc na to, dne 27. 2. 1957, se rozhodlo o hledání pozemku na výstavbu nové požární zbrojnice, jelikož původní, nazývající se skladiště hasičské, bylo už nevyhovující a stálo na kopečku u pomníku Sv.Jána. Soutěž požárních družstev mezi Češovem a Labouní byla ještě tehdy provedena ručními stříkačkam, kde vyhrál požární sbor Labouň s 530-ti body. Až dne 30. 8. téhož roku byla místním požárníkům přidělena první motorová stříkačka z obce Jičíněvsi. Tři měsíce poté se místní požární sbor zúčastnil dvou soutěží, z nichž obě vyhráli. Podíváme-li se o 2 roky dále, vznikla myšlenka vytvořit mladé požární hlídky, které měly za úkol hlídat o žních pole i louky patřící obci. Každý rok v tomto čase byl na louce pod kravínem postaven stan, kde se střídaly místní děti ve hlídání případného vypuknutí požáru. Jako odměnu za práci pro místní sbor požárníků ve spolupráci s místním jednotným zemědělským družstvem dostaly např. pinkpongový stůl, další rok třeba míč a 3 knihy za 80,- korun, dále pak volejbalovou síť, která byla u Myšků, a později hlavně čestné diplomy. Ze zápisků této kroniky je patrné, že dne 16. 12. 1959 byla svolávána schůze už vybudovaným místním rozhlasem. Rok nato zhotovil člen ČSPO pan Petráček vývěsní skříňku pro vyvěšení důležitých informací, která tu dodnes visí u hostince. Ze zápisu výroční členské schůze dne 11. 12. 1960 vyčteme, že bude vybudován rybník Pod dlouhým hájem, aby byl dostatek vody na případné požáry. V zápisu schůze dne 2. 12. 1961 je udělena pochvala p. Jos. Novotnému, který ve svojí dovolené postavil 2 váhy a v témže roce byla naše jednotka vyhodnocena jako nejlepší v akci Požárníci na pomoc v zemědělství. K 50-ti letému výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Labouni v roce 1962 se kronika zmiňuje o reálném kroku na stavbu nové zbrojnice. Připomeneme, že právě v tomto výročí je stav členů ČSPO 33, a to 24 mužů a 9 žen. Z výborové schůze ze dne 19. 2. 1964 vyplývá, že výroční členská schůze je v důsledku slintavky odložena na neurčito. V roce 1965, dne 10. 12., vypukl požár Místního národního výboru v naší obci, který byl úspěšně a včas zlikvidován. Rok nato uspořádal požární sbor sbírku určenou Vietnamu, kde každý občan přispěl 50-ti korunami. Dále je z kroniky patrné, že dobudování nové zbrojnice ještě bez terénních úprav došlo v roce 1968. V průběhu uvedených let se měnil stav členů ať už odchodem od sboru, případně úmrtím, nebo příchodem mladých lidí, kteří měli zájem být členem ČSPO. Následující léta se schůze požárníků soustředily už pouze na běžný chod sboru, pravidelného sběru starého železa a plnění úkolů spojených s politickou situací té doby. Tato kronika končí rokem 1979 a pokračuje založením nové knihy, jelikož Svaz požární ochrany převzali noví pokračovatelé našich zakladatelů tehdejšího sboru dobrovolných hasičů v Labouni. Připravili Strnadi Ze středověku... Ze soukromých pramenů, které jsme nedávno objevili, je patrné, že v roce 1870 žilo v Labouni celkem 186 trvale žijících obyvatel. Podle majetku se rozdělovali na familianty (židé, kteří měli právo oženit se a založit rodinu), třičtvrtěláníci, půlláníci, čtvrtláníci (lán byl cca 18,5 ha), výměníci, chalupníci (čtvrtláníci), baráčníci (bez polí) a podruzi (sluhové a poddaní). Obyvatelé přišli z několika okolních obcí, a to z Libisic, Drahoraze, Milíčevsi, Zběři, Žlunic, Kněžic, Žitětína, Češova, Rokyťany, Chyjic, Střevače, Němyčevsi, Vitiněvsi, Sedliště, Chotěšic, Veliše, Dolan, Rovně, Konecchlumí, Nové Vsi, Vršců, Bartoušova, Lochova, Lán, Kopidlna, Bílska, Vrbic, Batína, Skřenče. "Z Labouně" - jméno staročeské rodiny vladycké i jméno obce vzniklo od slovesa "lábati" - Labún (1313 Otto de Labun - Laboun), později Labouň. Z místní tvrze totiž vzešel rod Labouňských, rozdělený v následujících staletích v mnohé větve, mimo jiné Bratských, Zlivských, Kosických, Bartoušovských či Údrnických z Labouně. K nim patřili Markvart z Bartoušova a Údrnic, rychtář jičínský, majitel hradu Brada a otec dcery Anny (1406), (potomek Markvarta Otík hrad Brada roku 1482 prodal Mikuláši Lickovi z Rýznburka), roku 1381 majitel Údrnic a Údrnické Lhoty i s tvrzí a bratr Bohuněk z Dolan (†1395), jenž byl v roce 1360 patronem farního kostela v Dolanech. Ti byli spolu s Janem z Labouně nařčeni, že se neprávem zmocnili Bartoušova a výše jmenovaných vsí, dále pak 2 dílů Ketně i s keteňským mlýnem a všech přináležitostí a práv s nimi spojených. Dalším z rodu Labouňských byl Jindra z Bartoušova (1384-1414), v roce 1409 vlastník vsi Hlušice. Od něho pocházela pošlost na Kosicích. Od Otíka, tuším, ti, kteří se psali Bradští (z Labouně). Otík měl také majetek v Údrnicích a Údrnické Lhotě. Je také znám jako Otík z Jičíněvsi, Dřevěnice, Labouně, Údrnic a z Mostku. Dále pak Josef a František Bradští z téhož rodu z Labouně, kteří byli povýšeni do stavu šlechtického a bylo jim povoleno užívání preadikatu rytířského a rodového znaku a zároveň jim bylo navráceno i panství Brada. K předkům Zlivských (z Labouně) patřil Jan Drštka (1393-1397) purkr. na Veliši a Zdeněk (z Labouně, 1390) atd.. Mistr Zdeněk z Labouně se stal rektorem pražské univerzity roku 1409. Podle dochovaných pramenů byl šlechtického původu (Zdenko [Sdenko] de Labun, de Slyw), datum úmrtí není známo. Vlastnil prebendu v Bělokách a Sobíně. Bakalářem artistické (dnešní filozofické) fakulty pražské univerzity se stal 1393, magistrem 1396, examinátorem na artistické fakultě 1410, jako bakalář medicíny se uvádí 1411. Postupně získal církevní obročí: správce oltáře Panny Marie v pražském kostele sv. Jiljí 1390-1410, královský kaplan 1400, kanovník pražské metropolitní kapituly 1400-1418, plebán ve Vodňanech 1407, děkan kapituly Všech svatých na Pražském hradě 1410-1412, probošt kapituly Všech svatých na Pražském hradě 1412-1419. Zdeněk z Labouně byl královským notářem 1405 a královým sekretářem a rádcem 1411. Zdeněk z Labouně (rod z Labouně) pocházel se vší pravděpodobností ze vsi Labouň (u Jičína). A. Sedláček, znalec českého rodopisu a heraldiky uvádí, že Zdeněk z Labouně byl bratrem Drštky z Labouně. Zdeněk z Labouně, probošt, Štěpán ze Staňkova, děkan, kanovníci a celá kapitula Všech svatých vysvědčují, že emfyteuticky pronajali tři lány ve Vladislavicích Jakubovi, synu zemřelého Martina Kokota, tak, že bude po věčné časy platit kapitule ročně ve dvou termínech po dvou groších. Jen zcela výjimečně se vyskytující nejstarší dochovaná pečeť kapituly. Karel založil kapitulu listinou vydanou 8. ledna 1339 na Pražském hradě. Ideová a výtvarná blízkost k univerzitní pečeti dovoluje klást vznik typáře před rok 1346. Je velmi pravděpodobné, že sám Karel ovlivnil ztvárnění pečetního obrazu po stránce významové a umělecké. Mladý markrabě - v dobovém médním rytířském odění, opásaný mečem - klečí před Kristem, P. Marií a všemi svatými (s anděly), shromážděnými v Nebeském Jeruzalémě, jehož brána je před ním uzavřena (V jakési zárodečné podobě se tu objevuje motiv 'vojska Kristova', později monumentálně rozvinutý v kapli sv. Kříže na Karlštejně). Ve vztažených rukou drží drobnou svatyni - kapitulu - kterou založil a svěřuje ji do nejvyšší ochrany. Oba štíty se znaky jej jednoznačně charakterizují jako moravského markraběte a především příštího českého krále. Názorně je tu manifestováno, že jen podobnými skutky a celkově následováním Krista může jako panovník dosáhnout 'Království nebeského'. Karlova postava je oproti tradičnímu pojetí charakterizována některými konkrétními rysy jeho fyzického vzhledu: vysokým čelem, hladkou (bezvousou) tváří, vlasy spadajícími na ramena, konkrétní dobovou zbrojí. Patrně to souvisí se zdůrazňováním portrétu (portrétních rysů) v Karlově státně-dynastické propagandě. Jedná se o cenný příspěvek ke Karlově portrétní ikonografii. Dne 24. ledna 1410 byl k rozkazu staroměstských konšelů zatčen, po ulicích veden jako zločinec a do vězení vsazen. Pak byl vydán arcibiskupovi, který jej trýznil, poněvadž Zdeněk králi proti němu straníval. V potomních letech držel se stranou pod obojí. V roce 1454 K rodu Labouňských patřil i Jan Bartoušovský z Labouně, majitel Obědovic (1467), který byl kladským hejtmanem a v roce 1495 založil ves po něm pojmenovanou Bartošovice v Orlických horách. Z větve Zlivských pošel Jan Zlivský z Labouně, majitel poplužního dvora i celé vsi Dobrá Voda (v té době Vilda) a vlastnil i ves Zachrašťany. Potomkem rodu byla i Lidmila z Labouně, která se provdala za Jana Semečka ze Semčic a dále pak Kateřina z Labouně, majitelka tvrze ve Vinarech počátkem 15. století. Zlivští (z Labouně) udrželi se až do XVII. stol. Bartoušovští (z Labouně) vymřeli již v XVI. stol. Sčk. V 16. století přechází ves do majetku Mikuláše Trčky z Lípy a stává se součástí tehdy se rychle rozšiřujícího pansrtví Veliš. To získává roku 1606 Jindřich Matyáš z Thurnu, známý především jako jeden z hlavních iniciátorů a vůdčích osobností českého stavovského povstání. Po prohrané bitvě na Bílé Hoře (1620) si odsouzený Thurn sice zachránil život útěkem z Čech, jeho statky však propadly konfiskaci. Panství Veliš zakoupil roku 1622 Albrecht z Valdštejna a rozšířil jím své frýdlanské dominium. Labouň pak roku 1627 začlenil do panství Milíčeves, které již předtím postoupil do správy jezuitů, a její výnosy vykázal tehdy nově založenému jezuitskému semináři v Jičíně. V majetku Otců Tovarišstva Ježíšova zůstala ves až do zrušení řádu v roce 1773, rok nato byla spolu s ostatními statky milíčeveského panství předána do správy státu. Teprve v roce 1835 zakoupil milíčeveské panství hrabě Eugen Vratislav z Mitrovic, šest let poté jej však odprodal Michalu Karlu Althanovi, který byl také poslední milíčeveskou vrchností před zrušením patrimoniální správy v roce 1848. Zdroje: Místní jména v Čechách od A. Profouse, Regestrech Bohemiae et Moraviae, Ottova encyklopedie obecných vědomostí® obsahuje Ottův slovník naučný (1888-1909) a Ottův slovník naučný nové doby (1930-1943), Lexikon České šlechty od J. Halady, PhDr. Michal Svatoš, CSc., vedoucí Ústavu dějin Univerzity Karlovy v Praze. Připravili Strnadi Věhlas Labouně Věhlas Labouně rozšířil další z rodu Labouňských, a to Jiří Labouňský z Labouně, teolog. Roku 1557 dal vystavět renesanční zámek Mnichovo Hradiště. Z jeho popudu byl založen roku 1570 pivovar Klášter Hradiště nad Jizerou. Důkaz lze spatřit na oficiálních pivních táccích pivovaru. Byl zbohatlým advokátem a majitelem kláštera cisterciánů a okolních pozemků. Takto vypadá "Náhrobník" pana Jiřího Labouňského z Labouně:  "Klášter v Hradišti nad Jizerou byl vybudován cisterciáky již v polovině 12. století. Pivo zde začal vařit Jiří Labouňský z Labouně roku 1570. Rodina Waldsteinů pivovar přestavěla roku 1864 a koncem 19. století patřil Klášter mezi 7 největších pivovarů českých zemí. Vynikající kvalita nepasterovaného klášterského piva je dána tím, že pivo kvasí a dozrává ve sklepích vytesaných hluboko ve skále při optimální teplotě. Hlubinná voda a přísné dodržování původních receptur zaručují pivo špičkové kvality."  Připravili Strnadi Původní erb Prvotně modrý klín na štítě a klenot šachovnice pavím peřím okrášlená, později přibrali si do štítu a na kříž rozdělili po červ. volu v modrém štítu.  Zdroje: "Erbovník, aneb kniha o znacích, osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě" od M. Myslivečka. Připravili Strnadi Z vyprávění našich předků se říká Prý kdysi v naší vesnici bývala v čísle 39 kovárna, kde stál za brankou tohoto domu pískovcový kříž. Ten byl po smrti majitelů převezen do čísla 37. Noví majitelé našli při rekonstrukci domu i dvora také spoustu nářadí a podkov, které samozřejmě zachovali dodnes. Půjdeme-li směrem kolem bývalé hospody do kopce, v domě nebo spíš v té době statku v čísle 20 byla prý jezuitská kolej a ze sklepa tohoto domu vedla tajná chodba až na dnes už ruinu bývalého hradu Veliš. Navíc u tohoto domu jakoby byla naše vesnička rozdělena na Labouň českou a německou. Části německé se říkalo snad proto, že zde žil nějaký Němeček. Bohužel si už nikdo z žijících nepamatuje, zda byl tento občan ve vsi tak důležitý, že byla obec takto rozdělena. Pokračujeme dál k číslu popisnému 18, kde stával podle vzpomínek bývalé kroniky zájezdní hostinec, kam se dováželo za pomoci volů zapřažených do vozů pivo až z Nového Bydžova. Hned vedle v těsném sousedství v domě č. 17 původní majitelé přivedli vodu z pramene u lesa vzdáleném kolem 400 metrů kopáním do hloubky místy až tři a půl metru, aby bylo dost vody hlavně pro dobytek. Přebytek pak odtékal přepadem do nádrže sousedního domu č. 15, kde našli dnešní majitelé při vyklízení půdy starou kroniku psanou německy a v ní vložené německé peníze. Zda je tato německy psaná kronika spojená se jménem Němeček, nikdo ze zdejších žijících pamětníků už neví. Když půjdeme dál, vedle dnešního domu číslo popisné 14 stávala obecní pastouška, kde přebývali opuštění a chudí lidé bez domova a příbuzných. Naše vesnička je známá i svou turistickou trasou. V lesích obepínajících okolí se nacházejí dvě významné památky - Češovské valy na jihovýchodu a obora s navazujícím parkem u kopidlenského zámku. Patří i do Mariánské zahrady,/ souhrn jedinečného kulturně historického dědictví oblasti./ Cituji ze Svazku obcí Mariánská zahrada: Nachází se v jižní části okresu Jičín. Její rozlohu vymezuje na jihu katastr města Kopidlna, na severu pak zasahuje do jičínské kotliny, kde se dotýká katastru města Jičína .Od severu k jihu dosahuje délky zhruba dvaceti kilometrů a od západu k východu dvánácti kilometrů. Rozloha celého území činí zhruba sto padesát kilometrů čtverečních. Připravili Strnadi Několik staletí tradice chovu včel v obci Jako malá holčička si pamatuji, že v naší vesniče se chovali včeličky. Samozřejmě že u nás Zikmundů v č.p. 15, naproti u Novotných, č.p.10 a ještě u Novotných v č.p.4. Tato musím říct "láska ke včelám" se tu předávala z generace na generaci. Tentkát se chovalo třeba až 30 úlů, což obnášelo hromadu práce nejen s vytáčením medu "medometem" 2x ročně. Na jaře po odkvětu stromů měl tento med krásnou zlatou barvu. Později, když začaly kvést lípy, na louce rozkvetly louky plné kopretin, jetele, slz Panny Marie a zvonků, se vytáčel podruhé, byl tmavší (říkalo se mu také lesní). V létě se včely rojily a taťka je chytal do rojáčku. To jsme pak dostali my všichni žihadel jako máku. Na podzim se museli nakrmit cukerným roztokem a zazimovat. Dnes žije v naší vesničce jediný a bohužel poslední z rodu, kdo ještě včeličky ve svých 84.letech chová s láskou, pan Josef Zikmund. Včeličky převzal od svého otce, jeho otec od svého a tak to pokračovalo z dalších rodů. Sice má rozvětvenou rodinu, dokonce už 6 pravnoučátek, ale ani jediný nepodědil ke včelám vztah. Má jen tři úly, protože v dnešní době se u nich objevuje spousta nemocí, cukr ke krmení na zimu je drahý, už dávno stát nepřispívá, na podzim jsou včelky ohrožené vosami a sršni, které je napadají, chytají a pojídají. Cena medu každým rokem stoupá. Sice se dováží i ze zahraničí, ale český med je čistý, bez jakýchkoliv konzervantů. Pozná se podle toho, že pravý med za nějaký čas ztuhne. Proto se musí ponořit se sklenicí vody do hrnce s vodou a pomalu zahřívat nízkou teplotou. Připravila Helena Strnadová Vzpomínky rodiny Strnadů Vrátili jsme se do rodné vesnice po „sametové revoluci“ v roce 1990 v červenci o prázdninách, po dlouhých 13 letech. Určitě to bylo nejen změnou ve státě. Člověk prochází životem se vším všudy, v dobrém i zlém a léta ubíhají. Začne se vracet ve svých vzpomínkách do svého dětství a mládí. Najednou tak všem mladým známá věta „pryč z rodného hnízda“, se, jak jde čas, s věkem nevědomky vrací myšlenka na „rodnou hroudu“. Starší syn David už chodil do základní školy školy, mladší Jakub si ještě užíval domova. Manžel pracoval v Jičíně v zahradnictví a já pracovala pro Jabloneckou bižuterii doma. V naší vesničce tu tehdy byla hospoda a obchod Jednoty. Jelikož paní prodavačka chtěla odejít, bylo mi nabídnuto její místo. A tak jsem se stala prodavačkou. Uběhl rok a Jednota se rozhodla obchůdek uzavřít z důvodu nerentabilnosti. Celá vesnička by se ocitla bez základních potravin a byla by odkázána jezdit na nákupy do okolí. Už v té době tu byli ve velké převaze důchodci, nás mladších jen pár. Nezbývalo nic jiného než uvažovat o převzetí krámku do vlastnictví. V té době to byl zatím úplně neznámý pojem. Riskovala jsem krach, nevěděla jsem, jestli mě to uživí, co je to být živnostníkem. Navíc jsem musela od Jednoty odkoupit všechny movitosti, tenkrát za nemalé peníze. Museli jsme jako rodina riskovat náš dům jako protiúčet půjčky 40.000,- Kčs u Komerční banky. Bylo to těžké rozhodování. Mohli jsme kdykoliv přijít o střechu nad hlavou! Nakonec jsme se rozhodli a já jako jedna z prvních v okrese Jičín dostala Živnostenský list. Tehdy jich bylo poskrovnu, lidé se báli nejistoty. A tak vzniknul „Koloniál“…. Na jedné straně se můj život stal jedním velkým strašákem ve dne v noci. Strach, nejistota, jedním slovem neustálý stres. Na straně druhé krásná práce s lidmi, kteří mě znali odmalička, což mě uklidňovalo. Měla jsem otevřeno 3x v týdnu 2 hod dopoledne a 2 hod. odpoledne. V sobotu odpoledne se pak sešli kamarádi a kamarádky na točené pivko, kde jsme probrali celotýdenní události nás všech. Asi po 2 letech jsem se přestěhovala na druhý konec do německé Labouně, kde je budova bývalého OÚ. Byla to krásná léta prožitá mezi přáteli. Krámek vypadal jako z let minulých. Americká stříbrná pokladna na kliku z první poloviny 19. Století, starý „ kafemlejnek“, který dokázal po dlouhá léta umlít kávu lépe než nový, stará poctivá váha s krásnými starými závažími. Každému, kdo vstoupil, připomínal jeho dětství a mládí. Čas ubíhal, přešlo 5 let, 14 let a přišel rok 2004 a s ním i krutý zlom v mém životě. Bylo mi 51 let a zdraví vystřídala nemoc. Nezbylo, než krámek zavřít a objednat pojízdnou prodejnu. Dnes je to už 6 let. Všichni jsme zestárli a co nejhorší, navždy začali odcházet naši sousedé, mladší i starší. Ubylo hodně obyvatel, pojízdná ještě jezdí 2x v týdnu, ale zákazníků už chodí málo, jezdí sem i 3x týdně fy Babula se základními potravinami a fy Algida s mraženým zbožím. Abychom se mohli s kamarády a přáteli scházet, postavili jsme si u krámku pod vzrostlými stromy sezení pod velkou zelenou plachtou, s krásným velkým dubovým stolem, lavičkami, které přibývají nárůstem našich dalších přátel. Bohužel žije jen ta naše německá polovina vesničky. Na druhé straně je ticho, každý si žije sám pro sebe a možnost si popovídat je pouze u pojízdné prodejny. Sice jsme je zvali do naší hospůdky pod nebem, ale nemají zájem. Jen čas ukáže, jestli se po desetiletí rozdělená vesnička jednou spojí. Připravili Strnadi Co je malé, to je hezké (Labouň pohledem Jakuba Strnada) I já tedy přidám ruku k dílu a podělím se s vámi o svém životě v Labouni. Narodil jsem se v roce 1984, v tuto chvíli jsem byl mrňous, který nevěděl o světě... mám nějaké ty záblesky paměti z bydlení v Jičíně a hrstku vzpomínek z dalšího bydliště v Sobotce do roku cca 1990, pamatuji si pár návštěv babičky a dědy v Labouni, jak jsme sem jezdili na prázdniny. Ale je toho opravdu jen hrstka. Tuším, v roce 1990, jsme se do Labouně nastěhovali. To jsem ještě neměl utvořený žádný názor na to, jestli jsem nebo nejsem rád. Každopádně jsem byl, asi jako každý, ovlivněn svým starším sourozencem, v mém případě bratrem Davidem, který si pravidelně stěžoval "V jaký to jsme prdeli?!", takže jsem začal mít nenávist k Labouni takřka vrozenou. Ale... V již zmíněné době, když jsme se sem nastěhovali, jsem se dostal do věku, kdy jsem měl ještě chodit asi rok do školky v Žitětíně, stejně jako labouňský kamarád Aleš Novotný a sousedka Lucka Chalupová. Jenže mě se nikam nechtělo. Měl jsem výhodu, že bydlíme s prarodiči, kteří mě mohli ohlídat, ale hlavně to, že mamka začala pracovat jako soukromnice v místní staré hospodě/potravinách, takže jsem do školky nemusel. Nastal rok, kdy jsem měl nastoupit do první třídy. Tak se taky stalo, i když jsem šel o rok později společně se svojí sousedkou Luckou. A tak jsem měl první kamarády. Ale největší tady v Labouni, hlavně Aleše a Lucku, která častokrát chodila ven se svým bráškou Petrem, který se narodil v roce 1989. A tak jsme my čtyři začali provádět vylomeniny po celé Labouni. V létě, kdy přijížděli chalupáři, jsme měli o několik kamarádů více. Např. David Pollak se sestrou Terkou, Jiří Matějka, Ondřej Kotera s bratrem Kubou, nebo podstatně starší Radka Soustružníková. V létě jsme se chodili, nebo jezdili na kolech, koupat do místního rybníka. Tenkrát, 2 - 4 roky po revoluci, se sem chodívalo koupat spousta starší mládeže z Labouně, Bartoušova, Žitětína atd. Pamatuji si, jak tento rybník "praskal ve švech". Když rostly třešně, tak jsme chodívali na místní louku, kde je pár stromů. Po nich jsme lezli a přejídali se třešní, nebo je po sobě házeli. Poznal jsem také tetu a strejdu Šašinkovi a Pollakovi (viz. níže). Teta pracuje pro časopis Pastelka, a tak jsme k ní chodívali vyrábět nějaké ty výtvory - ruzně kreslit, malovat, stříhat a lepit. V tomto období jsme hrozně rádi chodívali na labouňskou strouhu, třeba pouštět lodičky, nebo lézt po vrbách. Prostě jsme se vždycky vrátili domu zmáchaní a špinaví od bláta. Občas jsme po polích zabloudili až třeba do Žitětína (často také do žitětínského mlejna, nebo na žitětínskou střelnici). V době žní jsme poletovali po polích a nechávali se svést v kombajnu, se kterým jezdil můj strýc. Chodívali jsme do lesa, kde jsme se také vyřádili. To ovšem až krátce po tom, co celý les nebyl oplocen. Pamatuji na starý vrak vybrakovaného Wartburga hned u lesa, ve kterém jsme užili také spousta zábavy. V té době udělal můj děda nad naší prádelnou přístřešek, do kterého jsme se jako mládež nastěhovali a udělali si z toho naši klubovnu. Měli jsme tam všelijaké věci a v letních měsících tam přespávali. Dělali jsme tam všelijaké vylomeniny. Měli jsme to tam opravdu rádi a trávili tam hodně času. I na podzim jsme se dokázali zabavit. Líbilo se nám u pomníku Sv. Jana Nepomuckého, tam byly čtyři kaštany a stará hasičská zbrojnice. Ač se to zdá nemožné, na ty obrovské stromy jsme se dokázali vyšplhat a z nich jsme potom přelézali na střechu té zbrojnice a po štítě lezli a dívali se z ní na pole na traktory, jak ořou. A když jsme nebyli tady, byli jsme u "Oslávku". To bylo místo, které jsme si sami pojmenovali. Je to náš oblíbený úsek již zmiňované labouňské strouhy. Nevím, jak přesně tento úsek popsat, ale začátek tohoto úseku se nachází zhruba na úrovni, jakoby jste šli od pomníku Sv. Jana Nepomuckého směrem k té strouze a jeho konec je zhruba o třicet metrů směrem po proudu (dnes pod chaloupkou Šimšových). Bylo tam spousta takových zajímavých minivodopádků a tůní. Tam jsme si různě pouštěli lodičky. V zimě jsem se vždycky vyřádil. Často jsme chodívali na louku bobovat. Dnes nechápu, jak jsme mohli tolik úmyslných nehod a pádů přežít ve zdraví. Kapitolou sama pro sebe byly místní zábavy, které občas moji rodičové v místním hostinci organizovali. Byli jsme v tuto dobu skoro jediní, kdo vlastnili videorekordér, satelit, trochu lepší hifi věž a také i osmibitový počítač Didaktik, na ktrém jsem od roku 1992 velmi často hrával hodiny i přes kázání rodičů (tady se asi vyvinula moje úchylka, která přetrvává dodnes). To tam taťka samozřejmě všechno bral a zapojil přímo v sále. No a my jsme tam jako malí za nimi ještě v podvečer chodili a různě blbnuli, než začali chodit starší občané se čtyřmi promile v krvi. To už nás rodiče naháněli domu. A my jsme samozřejmě nechtěli jít, tak jsme byli před hostincem a lezli pod okna a nakukovali dovnitř. I na jaře jsme si našli nějakou zábavu. Pamatuji si na starý "smeťák", který se nacházel naproti nové hasičské zbrojnici. Tam jsme hledali různé odhozené věci a hráli si s nima. No a když bylo hodně vody po tání sněhu, zase jsme si našli zábavu u "Oslávku". Taky jsme chodívali na velikonoční pomlázku, nebo na pálení čarodějnic, které se ještě za starých časů pravidelně konávalo "na plačáku" mezi Labouní a Vršcemi. V tu dobu na tyto čarodějnice chodívalo opravdu hodně lidí z vesnice. Škoda, že toto postupně úplně ustalo. Když jsem byl ve svém pokoji u otevřeného okna, plně ponořen do svého nového koníčku (papírová modelařina - vlastní návrhy, kosmické rakety, domy, auta, letadla...), často jsem zkrze náš malý oblíbený Grundig magnetofon přeslýchával "Tři bílé břízy" z místního rozhlasu, a následné "Hlášení místního rozhlasu...". Zhruba kolem roku 1995, když už jsem byl trochu starší kluk, začal jsem si uvědomovat, jak bych chtěl bydlet někde ve městě a mít ještě více kamarádů. Snad že jsem byl ovlivněn bratrem a jeho zkušenějšími názory. Až do období někdy kolem roku 2000, kdy jsem šel na střední školu, jsem se více uzavíral do sebe, věnoval se hraní počítačových her a začal se nejvíce kamarádit s Petrem Cermanem ze Žitětína. Často jsme přes noc hrávali počítačové hry u nás, nebo zase u nich. Když jsem na střední škole poznával kamarády z Lužan, Ohavče, Jičína atd., snad ještě více jsem se zastával názoru "blbá Labouň". A pak to přišlo, přehoupla se osmnáctka, našel jsem si přítelkyni a z Labouně jsem skoro zmizel, protože jsem si po střední škole našel práci a víceméně jsme přebývali u ní v Úlibicíh. Asi zde nastal zlom a já to konečně pochopil... Já se do Labouně začal těšit... Jenže v Labouni se po kamarádech slehla zem. Aleš se odstěhoval s přítelkyní do Jičína, Lucka do Labouně také už jen dojížděla na rodinnou návštěvu. Ale vznikl tu nový život. Moje mamča sice musela zavřít obchod (později přemístěný z hostince do budovy bývalého Obecního úřadu), ale před tímto obchodem si místní přeživší postavili altánek, ve kterém se dodnes tito scházejí, v letních časech popíjí a baví se různými příběhy. A tak jsem "objevil ameriku", když se mi v Labouni začalo líbit. Již skorodospělý Petr Chalupa a stejně starý Tomáš Kořínek čerstvě převzali labouňské žezlo - hasičskou zbrojnici a stali se mými novými nejlepšími kamarády. Tak vznikly v roce 2005 první LabouňPárty konané právě v hasičárně, které pokračují až dodnes. A dodnes, i když bydlím v Jičíně se svojí milovanou skoromanželkou, třema činčilkama a želvou, je pro mě Labouň posvátné místo, kam vždycky budu naším rodinným třílitrem jezdit nejraději. A budu se snažit být ten, kdo se bude o prosperitu a zábavu v Labouni starat. Ano, až takhle pozdě jsem přišel na jednu věc... tam kde je málo lidí, ale zároveň hodně dobrých lidí, je nejlépe. A jsem pyšný na to, že je Labouň tak malá a neznámá vesnička. A jsem pyšný na to, že jsem položil základní kámen akce VIETNAM CONFLICT, založených na událostech války ve Vietnamu, právě v Labouni. A zjistil jsem, co spojuje všechny moje koníčky (období války ve Vietnamu; zábavné LabouňPárty akce a jejich natáčení; největší LabouňPárty VIETNAM CONFLICT; přátelé; rodina; WEB o Labouni atd.)... to vše spojuje dohromady vesnička Labouň! Připravil Jakub Strnad Změny v obci Labouň za poslední léta Asi před šesti lety oslovil naše občany jménem OÚ Jičíněves p. starosta Mlejnek, jestli bychom byli ochotni starat se o údržbu vesnice sami. A tak jsme založili partu - " bylo nás šest." Jmenovitě Pepa a Aleš Novotní, Jakub, Mirek a Helča Strnadi a Laďa Veselý. Hlavním hnacím motorem a drábem, jak si všichni "chlapci" mezi sebou šeptali, byla Helena, která jim nedopřála ani chvilku oddechu na cigáro nebo odpočinek. Dokázala dělat jako chlap, žádné úlevy. Její krédo, "nejdřív práce, potom zábava," jim lezlo na nervy každou brigádu. Muselo se dělat o víkendech za každého počasí, v hlubokém sněhu i prudkém slunci, minus 20, plus 30. Ale bylo to fajn, neopakovatelné a s dobrým pocitem, že je za námi vidět kus práce. Fungovali jsme asi rok, ne všechna práce je dílem naší "Šestky". Poté se prací ujal za podpory OÚ Jičíněves p. M.Strnad, kterému jsme říkali "Obecní pohůnek." Svou cestu změn v obci začneme u " pomníku " Nejsvětější Trojice." V roce 2007 tam stávaly ještě dvě lípy. Zasadili je naši praprarodiče. Síla vichřice však utrhla jednu ze dvou obrovských větví. Snad štěstí, náhoda, nebo cokoliv jiného, pár dní před tím pomník odvezli restaurátoři na opravné práce. Bylo rozhodnuto v zájmu bezpečnosti řidičů tuto lípu porazit, což se zdálo pro naše vesničany nepřijatelné, ale bohužel nutné. Sejdeme-li pár kroků do zatáčky, pod břehem stál starý mostek z panelů, které se časem částečně zvedly. Tím pádem se při jarním tání právě zde zachytávaly různé předměty, bránily průtoku vody a obyvatelé bydlící těsně vedle byly pravidelně vyplaveni až na dvůr. Tento úsek se vyčistil a hromady křoví pořezali. A jdeme dál směrem do vsi, kde po levé straně zmizely nálety a roští bránící řidičům ve výhledu. Zastavíme se u "Pomníku Padlým." Také tady byl památník lemován různými vysokými keři, které se ořezali teprve nedávno. Na křižovatce stojí zastávka autobusu, původní plechová, poté nahrazena dřevěným domečkem. Byl napuštěn speciální barvou a natřen. Vydáme se k hasičské zbrojnici k letité skládce. Veškeré haraburdí bylo sebráno do pytlů a zarostlá plocha posekána. Pokračujeme ke konírně, kde vedla cesta ztracená ve vysokém křoví a i zde se obnovila. Směrem k Vršcům bylo roští zasahující do silnice pořezáno. Došli jsme až na "Plačák ,"také černou skládku, a prostor vyčistili. A vydáme se do německé Labouně. Úsek od transformátoru kolem památníku sv. Jána až po dům č.p. 19 byl podél cesty opatřen žlabovnicemi, které odvádějí dešťovou vodu mimo vozovku. Cesta "pod Bernou", místo prvních chalup zde postavených, se po několika dlouhých letech opět obnovila vysekáním křoví a náletů. U domu č.p. 17 se položily odvodňovací žlaby vedoucí do obecního kanálu, který byl také opraven. Za obecní budovou na cestě do "ulice" byly instalovány odvodňovací mřížky, vedoucí též do obecní kanalizace. A jsme na konci vsi, kde položením odvodňovacích trubek byla odvedena povrchová voda do blízkého obecního kanálu. Také se opravila cesta vedoucí vesnicí. A do toho všeho patří pravidelné sekání trávy na obecních plochách neudržovaných léta letoucí. Kdokoli z nás se podílel na těchto pracech, díky jim naše vesnice prokoukla a rozkvetla. A jako poslední informaci uvádíme, že v roce 2007 byly všechny památníky v naší obci nově zrestaurovány. Viz. rubrika Památníky. Připravili Strnadi Dům č.p. 15 - Zikmundovi Jsme jedna ze šťastných rodin, která může o prvním adventu postavit svůj vlastní betlém. Jeho stáří je víc jak 80 let. Dědí ze z generace na generaci, dnes už v pořadí čtvrté. Je to něco jako rodinný poklad. Ve svých vzpomínkách z mládí mám dodnes v sobě jakousi pokoru a zároveň nedočkavost, když se z krabice vyndávala jedna postavička za druhou. V každé z nich byl vepsán život a smysl, proč se zrodila a patřila k těm vyvoleným. Jesličky, kde se narodil Ježíš, bedlivě střežen Pannou Marií a Josefem, kostelík, kde chudí lidé nacházeli klid a rozhřešení. Zástup 27 postaviček, mezi nimi tři králové, řemeslníci i ti nejchudší, ti všichni putovali ze všech koutů a přinášeli různé dary podle svých možností. Víc jak 24 oveček, koza a kravička, několik prostých chýší a domečků a nad tím vším zářivá Betlémská hvězda. To vše tvoří náš rodinný poklad, který bude dál žít pro nové potomky. Doufáme, že se zachová ještě pro hodně generací, protože každé z nich prošla jejich rukama a rozsvítila v nich kouzlo klidu, míru, pospolitosti a sounáležitosti všech lidí na celém světě. Ukládáme ho zpět do své krabice po svátku Tří králů. Jako zajímavost uvádíme z historie, cituji: "Betlém" se jako biblický mýtus narození Ježíše zachycoval nejdříve obrazně. Teprve roku 1223 František z Assisi postavil ve sluji jesle naplněné senem, obstaral volka, oslíka a vytvořil tak trojrozměrný obraz betlémského chléva. A proč zmínka "Tří králů"? Dodnes pořádně nevíme, jak to s trojicí bylo. Podle Matoušova evangelia přišlo Ježíška obdarovat a poklonit se mu "několik mudrců od východu". Že byli tři, stanovil až ve 3. století řecký filozof Origenes podle tří druhů darů. Ještě později přišli mudrci ke královským hodnostem, jménům a Baltazar i k černé kůži. A proč dorazili do Betléma tak pozdě? Možná proto, že původně se narození Krista slavilo 6. ledna a na 25. prosince bylo přesunuto až kolem roku 330. Připravili Zikmundovi Dům č.p. 15 - Helena Strnadová Narodila jsem se v Labouni v roce 1953 jako druhá dcera v domě č. p. 15. Ve stejném roce, o pár měsíců dříve, se v čísle 43. na konci vesnice narodila moje nejlepší kamarádka, se kterou jsme si dodnes blízké stejně jako v dětsví. Měly jsme stejné zájmy, záliby, ale i problémy. Nechtěly jsme jíst, jako by to byla pro nás ztráta času. A tak nezbývalo našim maminkám nic jiného, než zkusit společné stravování, a to jednou u nás a potom zase u ní. Kdykoliv jsem šla za ní, s každodenní pravidelností sedával na lavičce na zápraží její děda, kterého jsem se tak trochu bála pro jeho hartusení a hromování. I tato vzpomínka se váže na dům č. p. 43. Mezi tímto domem a dalším číslem popisných je dodnes malá louka, kterému se odjakživa říkalo palouček. Často jsme si tam hrály a později i o prázdninách stanovaly. Do sousedního domu jsme chodívaly na houpačku, která visela na větvi ovocného stromu vzadu na zahradě. Ale ještě častěji jsme seběhly naproti přes cestu k jejich dědečkovi, který býval krejčím. Tajně jsme vylézaly na půdu, kde měl starý pán schované katalogy látek různých vzorů a materiálů, které pro nás byly inspirací pro vyrábění polštářků a peřinek do malých kočárků našich panenek. Hned vedle v domě č. p. 10 bydlel můj velký klukovský kamarád, který měl doma malý točící se kolotoč. Vypadal jako pravý a tatínek ho vždycky ,když jsem přiběhla k nim, pomalu a nějak tak posvátně natahoval malým klíčkem. Moc jsem kamarádovi záviděla a chtěla jsem taky takový, ale jakoby byl jediný na světě. Když se vydáme z našeho domu směrem nahoru, po pravé ruce je ještě dodnes budova Obecníhu úřadu, kde jedna místnost byla vyčleněna pro školku. Tehdy nás dětí bylo ve vsi požehnaně. Hlídala nás slečna učitelka z fary u kostela z vedlejší vesnice Vršce. Moc jsme ji milovaly. Uměla krásně malovat a tak naše památníčky dodnes schované zdobí její kresby. Jednoho dne jsme si hrály jako obvykle, když najednou slyšíme velký řev a dusot. Všichni se nahrnuli do dvou velkých oken, kreré směřovaly do domku naproti. Jen na mně nezbylo místo, a tak jsem chytla svou nejleší kamarádku za sukni a strha ji ze stoličky. Na dvoře pobíhal velký býk a vší silou trkal rohama do plaňkového plotu, než ho hospodář uklidnil a zavřel zpět do chléva. Byl to pro nás ohromný zážitek a pro mne napomenutí pro moje špatné chování. A nebylo jediné. Jednou jsem zavřela bratra své kamarádky do dřevníku a zamkla visací zámek a klíč zahodila. Slečna učitelka pak musela vylomit dveře, aby nebohý kamarád mohl ven. Vzpomínka na další dům stojící za školkou je asi jedna z nejhezčích. Chovali se tam totiž koně a my jsme se mohly chodit dívat na hříbata. Vždycky, když majitel zapřahal do žebřiňáku, rychle jsme se vyhouply dozadu na přečnívající prkna a klátily nohama v rytmu klapotu podkov. Na dům v čísle popisném 5 jen tak nezapomenu. Tady se odehrála tragédie, kdy manžel pořezal manželku a zabodl do ní nůž. Ještě dlouho poté byla na zemi pod velkou lípou u čísla 36 vidět velká skvrna krve, kde se tato paní skácela k zemi. Kousek dál stála hospoda, kam jsme jako malé musely chodit do bandasky pro mléko a chleba. Vždycky jsme se vracely s vykousanou patkou, která nám nejvíc chutnala. Za odměnu jsme si mohly koupit lízátko tehdy za 25 haléřů, což pro nás byla něco jako sladká chvilka. Ale nejvíc jsme si pohrály u nás za domem, kde byly složeny staré pražce z vlakových kolejí. Byl to náš byt, kde jsme vařily, uklízely a shromažďovaly věci z našich tajných lupů, starých nepotřebných krámů vyhozených za domy a stodolami. V zimě pak jsme u našeho domu, nad kterým stál vysoký kopeček, jezdily na bobku v klouzavých botách, nebo na sáňkách, až dolů k předposlednímu domku v naší vsi. Obyčejně jsme naši klouzačku na noc polily vodou, aby to mělo větší účinky a my se pak mohly přes den schválně klouzat ve chvíli, kdy šla k nám nebo od nás sousedka, tehdy osamělá strará paní, nahluchlá, prostoduchá Božena, vlastně obecní osoba, o kterou se starala vesnice. Měly jsme ji rády, ale její zranitelnost jakoby nás přitahovala. Až později jsme pochopily, že to nebylo správné. A jak nám ubíhala léta, my přecházely do mládí. Neměly jsme jako děti jen bezstarostné dětství, ale hlavně hodně domácích povinností. Musely jsme už jako malí "prckové" chodit trhat kopřivy a "na trávu", krmit králíky, kozy, husy, kachny a dokonce i krávy. A samozřejmě vždy po žních "chodit pást". Každý den jsme vyháněly na posečené pole hlavně kozy, husy a krávy. Vždy s námi šla strarší kamarádka a sousedka Milka. Sedly jsme si k lesu k zákopu, který tu zůstal z války po partyzánech. Vyprávěly jsme si všechny příběhy, které jsme slyšely při "draní peří", jak tu život vypadal dřív. Kolikrát jsme zapoměly na naši povinnost, a to jsme pak naháněly zvířectvo daleko od našeho místečka. Jediné, co nás na pasení strašilo, byl z vedlejší vesnice mentálně postižený Joska, Dousků,k terý se plížil lesem a my nikdy nevěděly, kdy na nás "vybafne". To jsme pak vzaly "nohy na ramena pastva nepastva". Když nastala zima a zůstalo jen krmení domácího zvířectva, začalo období "draní peří". To se všechny ženy ze vsi sešly po setmnění v některé z chalup. Hospodyně "sklidila ze stolu", všechny se usadily a na stůl se nasypal pytlík peří a začaly dračky. A hlavně se povídalo a vzpomínalo na časy dřívější, co bylo a jak se časy mění. Nejkrásnější byly historky z dávným dob, které se předávaly z generace na generaci. Postupně se pak ženy přesouvaly do dalších domků, prostě všude tam, kde měly husí peří. Ale běda, když některá z nich kýchnula, to byla spoušť... Připravila Helena Strnadová |
|---|